Už minulý rok při návratu z Albanie jsem si řikál, že se musím vrátit a pojezdit s lehkou motorkou. Neuplynul ani rok myšlenka se splnila.

FOTOGALERIE  ZDE 

V sestavě Já, Vejr -Yamaha 750 Supere Tenere a Rado(sk) -BMW 1150 GS v pátek odpoledne vyrážíme. Já s Vejrem z Prahy a Rado buhví odkud ze Slovenska. Sraz máme v polovině Maďarska. Bohužel jsem cestou píchnul přední kolo a tak jsme nestihli dojet na smluvené místo.

Druhý den pokračujeme. V Chorvatsku začíná pršet a déšt nás provází celý den. Jedem až do večera a beznadějně hledáme za Sarajevem spaní. Nakonec skvotujeme v jednom rozstříleným domě na kopci. V neděli déšt nepřestává. Promočený sjíždíme do Podgorice. Nevim, jak je to možný, ale při sjezdu přestane pršet a teplota vyroste aspon o 10°C. Paráda!!

Překračujeme bez problémů hlarnice v Hani Hotit do Albanie. Nezdžujeme se a rovnou míříme na sever do hor, směr Thet. Cestou nás domorodci upozorńují, že je cesta zavřená kvůli sněhu. My ale na ně nedáme a jedem dál. Spíme v podhůří . Ráno se pokoušíme pokračovat, ale cesta je opravdu neprujezdná kvůli sněhu a tak se vracíme zpět.

Ve Schoderu vyměníme peníze, natankujeme a pokoušíme se jet do Thet z druhé strany. Cestou zastavujeme u tureckého mostu Mesi a pak dál do hor. Další zastávka je v hospodě před Kirem. Dáváme si místní pivo s heslem : “řidič musí bejt veselej a jízda musí mít jiskru”. Cesta je stejně tak rozmlácená, že nejde ani poznat, jestli se motáme nebo se vyhybáme dírám.  Spíme u Kiru.

Během dalšího dne jedeme svižně a stíháme dojet do Thet a vrátit se na stejné místo, kde jsme spali. Je to cca 100km endura s naloženou motorkou. Večer jsem tak dobitej, že jdem spát asi v 9h:-)

Naše další cesta se ubírá k jezeru Lur za Burelem. Nejdřív si jedem asi 150 km po asfaltu a pak zase hurá na šotolinky. Cesta leze nahoru a postupně se zhoršuje. Místy začíná i bahno a my se jen modlíme, at do druhýho dne neprší. Cesta se natolik zhoršila, že už byla jen težko průjezdná pro naše motorky. Rodo si s hrochem ustlal v tom nejhorším výjezdu a skoro oddělal spojku. Pomáham mu stahovat motorku dolů a sám toho mám až nad hlavu. Pro dnešek to stačí, a tak se utáboříme. Rozhodejeme se, co dál, protože cesta je čim dál horší a motorky dostávájí sodu.

Přes noc příchází obávaný déšt. Hned mi je jasný, že kluky nepřesvedčim pokračovat dál a budem rádi, když motorky nějak stahneme dolů do udolí. Ráno mi to nedá a jdu se pešky zeptat na cestu k horníkum, který jsou pár set metru od nás. Jeden z nich se se mnou hned pokouší bavit. Oba jsme zhruba stejně jazykově vybavený, a tak je vcelku veselo. Nakonec bere auto, jak jinak než s nglickou značkou, a řízením vpravo, a jedeme dolu za klukama.

Dole pokračuje domlouvání rukama nohama a padá další rozhodnutí. Všichni nasedáme do auta a jedeme nahoru na exkurzi. Nevim, proč si řikáme v Čechách ofroudáci, když Albanec se seriovou Hiluxkou na “ATčkách” vyjede víc, než my s nazbrojenejma afama.

Nahoře nám ukazujou, s čím pracujou a kde spí. Dáváme si čaj a formou kreslení na papír debatujeme. Pak dostáváme helmy a vyrážíme do štoly. Takový pracovní podmínky jsem snad nikdy neviděl. Asi mají drsnej život. Elektrika žádná, svítěj si karbitkama a kameny nakládaj ručně. Jestli jsem to pochopil dobře, tak teží “minerální chrom”

Po návštěvě se vracíme k motorkám a vyrážíme dolů. Bahna je mraky a pádu taky. Ještěže to netrvá dlouho a dostáváme se na lepší cestu. Pokračujeme na Pherskopi a z něj pak zpět do Schoderu a zas do hor.

Jedeme podél hranice k severnímu přechodu s Černou Horou. Cesta stejně jako minule je nádherná. Zhruba v 1/3 cesty zastavuji stopaři. Kupodivu je to celník v nažehlenym mundůru a jde do práce. Chudák to měl ještě 40km, tak jsem ho vzal a zajistil si tak hladkej průjezd hranicí. Divim se, že mi tolik děkoval, když po dvou malých brodech a prašných cestách ta jeho nažehlená uniforma vzala za své.  

Text: Honza “ofroudak” Škvor

Foto: Ofroudak, Pavel Janouch a Rado Mezdej

Napsat komentář